Jižní Morava - Velké Bílovice, 8.-10.8.2008
Ten den, kdy padla otázka - Co takhle vyrazit na kola na Jižní Moravu? - si vybavuji, jako by to bylo dnes. Neplánovaně jsem zakotvila s Milanem, Pájou a Rudou v Pochcangasse na dvou deckách bílého. Vynikající schardonnay ovšem vyvolalo humornou náladu natolik, že z doprovodné cesty Milana na autobusák se stal průvod svíjejících se těl v záchvatu smíchu. Nepochybuji o momentálním pobouření veřejnosti, protože jsme do jisté míry působili na okolí jak ti největší zhulenci.
Ovšem tím vše teprve začalo, protože největší zážitek si měl pro ten den odnést Milan.
Dokážu si z druhých dělat legraci, ale někdy – čeho je moc, toho je příliš… a tak jsem se od vstupu do prostoru jihlavského autobusového nádraží zdržovala v desetimetrovém odstupu od hýřící Páji a Rudy, kteří se rozhodli udělat Milanovi ostudu.
Při těch davech - co čekaly na studenta do Brna a do Prahy – to nebylo vůbec těžké.
Ale abych se doslala k onomu vyřčení – po odjezdu Milana (kterýž si určitě oddechl) si naše zbývající trojice dala mezipřistání U Pivovaru
K velkému překvapení byl o výlet velký zájem a v konečné fázi nás v ten magický datum 8.8.2008 mířilo do Velkých Bílovic hned osm.
Ruda vyrazil po své vlastní ose už den předem přes malou párty v Těšeticích.
Já ten den chvátala z práce, abych stihla dorazit do půl třetí na vlakáč – odkud nám to jelo směrem na Brno. Sousedi s pobavením sledovali mé patálie se zavazadly, jenž jsem připevňovala na svého bujného oře. V konečné fázi jsem vypadala jako stěhovák. Příště se řídím heslem: Nepéct, nevařit, nepřehánět!
Sjela jsem úspěšně první kopec a když jsem šlápla do pedálu, kolo nereagovalo… první děs v očích a já propadla panice, že nestihnu vlak. Naštěstí jsem svůj stěhovák úspěšně ubrzdila a zjistila, že mi jen spadl řetěz. Celá začerněná jsem pokračovala ve své krasojízdě a neuvědomila si, že jsem odbočila o ulici dřív. Když jsem dojela do slepé ulice, která končila sakra lesem, krve by se ve mně nedořezal. Pro ten den to byl druhý děs v očích a z budovy PSJ se na mě chichotalo nejméně tucet hlav, aby se podívalo, jestli to skrz sakra les nakonec vezmu. Potupně jsem obrátila oře a vydala se zpět. Začalo poprchávat a ze mne pomalu vyprchal optimismus, jenž jsem si na výlet předepsala. Hodinky mi ukazovaly za pár minut půl třetí a já se stále kodrcala skrz ulice jihlavské.
Nakonec se zdařilo a já na vlakáč dorazila celá, se vším nákladem, po shlédnutí kolektivu i s obnoveným optimismem a hlavně zavčas. Jen nohy se mi pro tu chvíli třásly ze zažehnávající nervozity. Uf.
Vlak měl zpoždění dobrých dvacet minut, tudíž se někteří zařadili do fronty na pivko, aby doplnili tekutiny.
Samotný nástup do vlaku měl své „kouzlo“. Měli jsme rezervované místa v nákladním prostoru na kola, avšak ani jeden z nás netušil jak že to funguje. Každopádně bába ve vagónu byla příjemná jak osina v zadku. Dovedete si představit jakou práci mi dalo odstrojit svůj stěhovák, abych ji své kolo mohla předat. Tvářila se v závěru tak nějak jako: to snad není pravda, pak nemáme mít zpoždění?!
Jak já si oddechla, když jsme oblehli kupé a další dvě hodinky mohli být v relativním klidu. Jihlavu tedy opouštěla má maličkost, Ifka, Kačka, Pája, Marek a Martin (Káti kamarád). Než jsme dorazili do Třebíče, kde jsme přibrali Milana, stačili jsme všichni pročíst aktuality kolem právě probíhajících OH v Pekingu a vybalit karty, aby mohl Milan rozvíjet svoji kreativitu a bavit nás po zbytek cesty do Brna. Náplní byla hra (V)oko bere– tedy mimo kulturních vložek typu – proč se Kuroslepy jmenují právě Kuroslepy. :-D
V závěru jsme byli velice veselé kupé a do hry byl zapojen i cestující, co nám doplňoval sestavu – věřím tomu, že mít kolo, vyrazil by s námi. :-D
Ruda v ten okamžik hodoval někde v restauraci na jídle a dělal nám esemeskové chutě. Netrvalo dlouho a přijel nám spoj na Břeclav, jenž nás měl dopravit do vsi Zaječí, odkud jsme si měli dát 10ti kilometrovou rozcvičku do Velkých Bílovic, kde nás čekal náš víkendový vinný sklípek. Když jsme se vylodili v cíli, začalo pršet, což nám trochu zhatilo plány, a tak jsme se uchýlili do čekárny a jali se piknikovat. K naší smůle pršet nepřestávalo a tudíž jsme se s Pájou rozhodly koupit jízdenky na zpáteční cestu a přitom rezervovat v rychlíku z Brna opět místa na kola. Paní průvodčí však činnost rezervace snad pro dosavadní život ještě nezkoušela, protože se ji od položeného dotazu zračilo v očích zoufalství a obvolala všechny průvodčí, co v okolí znala, aby zjistila jak na to. Po hodince se však zdařilo, k našemu veselí přestalo pršet a mohli jsme vyrazit. Zdárně jsem se držela v první lajně. Po chvíli jsme však někde potratili holky - zato se našel Ruda, který nám již v danou dobu jel naproti.
Chvilka strpení a holky nás dohnaly - Ifka objevila pole se slunečnicemi a od té doby si ji z toho víkendu nepamatuji jinak než „zobající“. :-D
Blížila se nám osmá večerní hodina, a tak jsme šlápli do pedálů, abychom už byli v cíli. Vyfuněla jsem kopec za Bílovicemi a stanula u vinného sklípku zn. Hrabal, utřela jsem si pot z čela rozklepanýma rukama a když jsem popadla dech, zavolala jsem paní Hrabalové, aby nám odemkla víkendový vinný sklípek, jenž se stal pro ten čas naším kotvištěm.
Poté, co jsme se rozkoukali, vyřešili s paní Hrabalovou finance, vydali jsme se v jejich šlépějích směrem k Bílovicím, abychom odpustili trochu toho vinného moku z Hrabalových tanků.
O pár minut později už jsme hodovali u stolu a připíjeli si na zteč ;-).
Ten večer měl vůbec zajímavý průběh – nejdřív to začalo Milanovou soutěží o nejlepší slepičí kvok a skončilo to neskutečnou kukuřičnou jízdou Kačky a Páji na tanečním parketě. Někdy kolem třetí už se začala některých chytat únava a zapadlo se do peřin.
Nevím jak ostatním, ale při mém metabolismu mi určitě ještě nějaké to víno kolovalo v krvi…
Vyrazili jsme směr Podivín, kde jsme zaparkovali před židovskou kaplí, abychom si vyslechli Milanovo pojetí historie stavby a pokračovali po cyklostezce na Janův hrad. Pár fotografických kreací na mostě přes Dyji a už jsme mohli ochutnat nějaký ten chladivý mok u hradu. V té době zde byly zrovna dobové trhy, tudíž jsem se s Milanem, Markem, Pájou a Rudou vydali na průzkum. No a někteří ten průzkum vzali doslova, tudíž u stánku s ručně kovanými přilbami a zbraněmi se jali osobně vše vyzkoušet. :-D
Když už nám žaludky začaly kručet k obědu, rozhodli jsme se pro baštu. Sice jsem si vybrali takovou pofidérní „restauračku“, která spíš připomínala bufík, ale nikomu z nás nic nebylo, tak to nebyla ta nejhorší volba. Na Milana uprostřed posezení padl spánek a málem nám usnul u stolu, ale jídlo ho probudilo a s plnými břuchy jsme pokračovali dál k Apolonovu chrámu. Vzhledem k tomu, že už jsem zde byla, nemohla jsem si odpustit malé natažení do trávy. Ten nápad se zalíbil i Milanovi a než ostatní našli zpáteční cestu, málem jsme vytuhli. Vzali jsme to kolem Mlýnského rybníka přes vyhlídku ke Chrámu Třech Grácií.
Přišla Milanova exkurze "za plot" a poté jsme se vydali do Hlohovce, kde jsme zakotvili v cukrárně a dali si pořádně do nosu. A že jsme na sobě nešetřili. Den se pomaličku schyloval k večeru a my si to nasměrovali kolem rybníku Hlohovec přes Lednici zpět do Velkých Bílovic. Sice se nám po cestě část účastníků zájezdu ztratila, ale v Lednici jsme se opět sešli a rychlostí světla si to štrádovali k vinnému sklípku, kde nás čekal večer plný hudby v podání Bobše a Kačky – a že to byly opravdu povedené písničky, obzvlášť ty s novými slovy :-D
Všichni jsme spali jak mimina, ráno jsem jako ranní ptáče mávla na rozloučenou Bobšovi, který nás opustil dřív, než ostatní vstali a v klidu posnídala. Ten den bylo už od rána nádherně. Svítilo sluníčko, takže se do sedla naskakovalo s radostí. Čekala nás pouť přes vyhlídku Zímarky a vinařskou obci Vrbici do Čejkovic na exkurzi do Templářských sklepů.
Vše bylo v pohodovém tempu, takže se nám od vyhlídky ani nechtělo. Milan si užíval slunce, chytal motýly, Ifka procházela flóru, aby zúročila studium na škole a ostatek se kochal výhledem na vinice a Pálavu. Tu pohodu bych za nic na světě nevyměnila, když na to vzpomínám, usmívám se a vracím se v myšlenkách do oněch míst.
Když jsme nasáli toho krásna, pokračovali jsme dál na Vrbici, před níž bylo potřeba zdolat dva sakra kopce. S Milanem nás napadla menší zkratka skrz místní družstvo, takže by jsme jeden sakra kopec minuli. Nechali jsme ostatní pěkně odjet a šinuli si to k onomu družstvu, abychom ho bravurně projeli a stanuli tak ve Vrbici nejméně o půl hodiny dříve než zbytek osazenstva výletu. Když jsme dojeli k bráně, která byla zamčená a po dotazu kolemjdoucího, jestli neexistuje nějaká jiná zkratka do Vrbice, to Milan vystihl dost přesně: „Jančo, to je ponížení!“ Tudíž jsme se museli vydat na sakra kopec a s potupou dojet ostatní, kteří se v duchu usmívali našim rudým tvářím. :-D
Další pohodová pauza na vrcholku Vrbice a hurá na Čejkovice. Měli jsme chvíli před objednanou prohlídkou Templářských sklepů a tudíž jsme zavítali do místní restaurace, kde jsem si všichni naplnili žaludky česnečkami a cibulačkami :-D.
Po chvíli nás už uvítaly samotné sklepy, kde jsme dali obhlídku a ochutnávku přívlastkových vín. Milan se svojí vznešeností pronesl přípitek, požehnal svahům vinné révy a ven jsme se vyplazili všichni tak nějak veselejší. Většina zamířila rovnou na něco pořádného k snědku a hrstka si ještě dala menší kreace před fotoaparátem.
Náš výlet se pomalu prokousával ke konci, kdy nás čekala zpáteční cesta do Bílovic a odtud na vlak do Protivína.
Aby to však nebylo tak jednoduché, přepadla jsem si na závěr tak nějak přes řidítka pěkně na asfalt a mimo silničního lišeje a nějakých modřin jsem se ještě těm, co jeli se mnou, složila pěkně na hromádku do příkopu. Naštěstí díky Rudovu a Markovu rychlému jednání se mi po chvíli udělalo líp – tedy alespoň abych mohla pokračovat v cestě dál.
Zdárně jsme se přemístili do Podivína, kde jsem ke svému úžasu zjistila, že máme hodinu čas – přičemž jsem všechny z Bílovic díky svému úrazu hnala na vlak jak nadmuté kozy, ale nezbili mě a raději si zahráli kopanou s hakisákem :-).
Zpáteční cesta byla v klidu, debatilo se a honotilo uplynulé dny.
No a já doufám, že se to všem líbilo stejně jako mě a že v roce 2009 naplánujeme něco obdobného - třebas kolový výlet na Třeboňsko?! :-)
Slibuji, že si koupím chrániče a helmu nesundám ani na okamžik ;-)
