Jdi na obsah Jdi na menu
 


Expedice Jeseníky/8. – 12. 7. 2008

26. 1. 2009

Jako každý rok, tak i ten letošní jsme se vydali poznávat krásy naší rodné hroudy. 

S blížícím se datem odjezdu začala většina z nás propadat cestovní horečce a každé ráno vstávala do pracovního procesu s myšlenkou na cíl, jenž nás pro tentokrát čekal - s myšlenkou na Jeseníky.

K úžasu všech zúčastěných byla pro tento výlet hojná účast a do Filipovic, kde jsme našli dočasný domov, nás přijelo osmnáct.

Vzhledem k tomu, že vyráželo tolik lidí a většina z jiného směru - sešli jsme se onoho dne až na místě a to na chatě Esty. (chata rodiny Pompeových, www.jeseniky-esty.com).

Když jsem ji poprvé uviděla, padla mi brada - byla to neuvěřitelná hacienda. Vše co člověk potřeboval, zde bylo. Od volejbalového hřiště, ohniště a grilu přes bazén, pinpongový stůl až k samotným ubytovacím prostorům a neuvěřitelné společenské místnosti s krbem. Vybavení chaty bylo nádherné, po rekonstrukci a my se ocitli na pár dní v „ráji“.

Když už jsme se první večer všichni sešli, zapilo se šťastné docílení a mohl se naplánovat první výlet – výstup na Praděd.

Následující ráno jsem se po vydatné snídani nakýblovali do aut a vydali se směr Karlova Studánka, odkud byl výchozí bod na žlutou kolem řeky Bílé Opavy.

Počasí se pro to ráno vydařilo, svítilo sluníčko a my si pohodově kráčeli, překračovali, přelézali, podlézali, přeskakovali vše, co nám tahle cesta postavila do cesty. Byla to neuvěřitelná podívaná. Marně tápu v hlavě, jak bych to přesně vystihla. V tuto chvíli, kdy se v myšlenkách vracím k tomuto výletu v mé hlavě zůstalo slunce, zeleň, řeka, vodopády, popadané stromy, jenž dotvářely onu atmosféru z níž člověk žasl jak dokáže být příroda rozmanitá a všichni ti lidé kolem, kteří si našli čas, aby strávili pár společných dnů pospolu. Na většinu takových společných dovolených vzpomínám ráda, ale na žádnou s takovým nadšením. Možná právě proto, že se potkáváme míň a míň. Dost nostalgie a vzhůru na Praděd. Když jsme se dofuněli až k chatě Barborce, která se tyčila přímo pod Pradědem, začalo se slunce schovávat za mraky a naše žaludky volaly po něčem k zakousnutí. Někteří oblehli bufík, který zde byl a jali se hodovat. Ti otřelejší vydrželi a těšili se na baštu přímo na Praděd. Než jsme stanuli na nejvyšší hoře Moravy, trošku začalo poprchávat, ale i tak byl z Pradědu krásný rozhled po okolí, a tak když se poobědvalo, hrstka z nás si koupila vstupenku na rozhlednu a nechala se výtahem vyvézt o pár metrů výš. Mezitím, co jsem se kochala okolím, zbytek osazenstva v restauraci domluvil společný sjezd na chatu Ovčárnu na koloběžce, které zde půjčovali. Příliš mě to nenadchlo, a tudíž jsme po debatě vytvořili dvě skupinky, kteráž ta „moje“ se vydala pěšky po hřebenu na chatu Švýcárna. Já, Mirka, Zdenda a Pavla jsme si to v klídku štrádovali klečovitou přírodou a dělali si chutě na svařák, jenž jsme si plánovali na Švýcárně dát. Mezitím slunce zalezlo úplně a když jsme ovíněni opouštěli chatu, začalo lejt jak z konve. Než jsme se rozhodli vyndat pláštěnky, už opět vysvitlo slunce a začala fáze sušení. Pokračovali jsme k Videlskému sedlu, kde jsme měli sraz se zbytkem. Ovšem… kde těm byl v té chvíli konec? Pokračovali jsme tedy po silnici dále – blíže k dočasnému domovu a békali si písně všeho druhu. Dokonce došlo i na zkratku… uf, to byl záhul, ještě teď vyklepávám z bot jesenickou hlínu ...

 Obrazek

 

Nožky už nás bolely, tudíž jsme v Bělé sedli na lavičku a čekali na odvoz. Naštěstí se zbytek objevil během chvilky a hurá - všimli si nás.

Tolik jsme se těšili na opékání buřtů, že nám tekly sliny už v autě. To byla bašta. Pak se někteří vrhli na volejbal, jiní na pinpong, a tak nějak přiběhla půlnoc.

Ranní šálek čaje, snídaně a mohlo se na čtvrteční den vyrazit směrem k přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně, kde Jitka zamluvila exkurzi.

Nejprve jsme odchytli u benzínové pumpy paní průvodkyni a s tou jsme se přemístili přímo k zařízení elektrárny. Nadšení, že uvidíme ten odříznutý kopec mezi vrcholky Jeseníků, se však vytratilo s oznámením, že tam zrovna opravují silnici, takže se tam jet nedá. Vyslechli jsme si její povídání o fungování přečerpávací elektrárny, podívali jsme se společně do části útrob vnitřních a nakonec se mrkli na nádrž alespoň tu spodní. Mezitím vším už Xawer naříkal na nohu – jeden z těch šikovnějších hráčů volejbalu – a tak po prohlídce vyrazil se svoji posádkou na pohotovost. „Hrál volejbal bosky.“ No hold by jsme si měli uvědomit, že už  nám není dvacet  .

Zamířili jsme si to do Velkých Losin, kde nás čekala ještě exkurze v místních papírnách. Před samotnou prohlídkou jsme se rozprchli po městě a zakončili to baštou v místní restauraci a zákuskem v Cukrárně u sněhové trubičky.

Exkurze byla moc hezká, ale na můj vkus příliš krátká, takže jsme byli co nevidět venku, vrhli se na krámek s ručním papírem a potom honem zpět na chatu, kde nás již pro další večer čekalo grilované selátko.

Ten večer jsme měli tu čest poznat pana majitele, který byl moc milý a s nímž jsme si museli přiťuknout paňákem slivovičky na zdárný pobyt.

Za sebe mohu říci, že se právě tento večer velmi vydařil. Párty to byla veliká a s půlnočním koupáním – dodnes se mi při této vzpomínce stahují půlky.  Voda byla pěkně ledová, ale naše rozjařilost a  rozehřátá těla z tanečního parketu a dávky alkoholu to musela nějak vydržet. Hold škoda pro ty, co se této bujaré akce nezúčastnili a tudíž nemohli ochutnat ani vanilkové doutníčky.

Následující ránko nás opustila Martina a Kája a mne a pár podobných duší čekala cesta do polské Osvětimi. Ve čtyři ráno jsem se probudila, mrkla na sousední postel, kterou obývala Pavla, kdežto ta nikde… to co jsem viděla v zápětí, to byl pohled k nezaplacení. Ještě dneska se mi zvedají koutky k úsměvu. Pavla stála s Xawerem, Věrkou a Vojtou na placu u bazénu – sklenky sektu v ruce a čekali na východ slunce. Všichni výrazy v obličeji jak měsíček na hnoji. Dovedete si představit, jak to asi dopadlo. Pavla, která s námi měla jet do Osvětimi nakonec nejela, jelikož když jsem o dvě hodiny později vstávala, drápala se podivným to způsobem do postele. Co se ten den dělo na chatě nemohu sloužit, z doslechu vím, že někteří dospávali kocovinu, jiní se slunili či vyrazili někam do okolí na výlet. Naše skupinka měla ten den nabitý slušně. Za hranicemi s Polskem jsme vyměnili zloté, které jsme nakonec vůbec nepoužili  a pokračovali jsme dál směrem na Osvětim. Polsko je vcelku zvláštní, protože to byla vesnice nalepená na vesnici, takže jsme v podstatě jeli pořád padesátkou a tím se trochu vše protáhlo. Sem tam nějaká čůrací pauza a hle - Brezinka před námi. Vždycky jsem si říkala, že bych do těchto míst nejela, ale pak jsem si přečetla knihu Továrna na smrt, kde je popsáno to, co se zde stalo a změnila jsem názor. Na první pohled vás jímá děs, vlastně děs je nad vámi po celou tu dobu, co táborem procházíte. Jen těžko si ale takoví návštěvníci, jako jsme my, mohou představit to, co se zde odehrávalo. Slunce ten den pálilo jak šílené, takže ty kilometry, co jsme procházeli táborem byly o to stěžejní. Vybavovala jsem si text knihy a hleděla na to, co tu po Němcích zbylo. Trosky oněch krematorií a tisíce lžic, vidliček a předmětů, co si vězni u sebe mohli nechat. Neskutečná rozloha, z jednoho konce na druhý bylo jen těžko vidět. V takových chvílích si člověk uvědomuje, jakými malichernostmi se kolikrát v životě zabývá.

Zpáteční cesta byla nekonečná, v autě bylo nedýchatelno, voda v lahvích už připomínala čaj a my se těšili na špagety od holek, jelikož už jsme šilhali hlady.

Ten večer už byl poklidný, sedělo se, popíjelo a debatovalo o nesmrtelnosti chrousta.

A už tu byla sobota - den odjezdu, balení, loučení se s chatou a poslední výlet na Rejvíz.

Na závěr malá procházka po lávkách mezi rašeliništěma. Všude neskutečně lidí, a tak jsme si tu cestu zpestřili trochou zpěvu – alespoň někteří .

Na závěr výletu musí být samozřejmě dobrý oběd, aby nás utvrdil, že vše proběhlo tak, jak mělo. Vyhlášená restaurace Rejvíz nás ale velmi překvapila. Obsluha byla šílená, jednání se zákazníkem jak se sobě rovným a na závěr ne všichni dostali jídlo, které si objednali. Ještě teď slyším rozčíleného Zdendu a rozevlátou Věrku lamentovat, jestli je tohle možný… zatímco se Michal cpal uzenými žebry, Hanka beznadějně čekala na své halušky.

Pavel s Markétou nás opustili a my na závěr vyrazili směr Zlaté mlýny, kde se dříve těžilo zlato.

Ještě malá pátrací akce, kam že se to podělo Křížovic auto a mohlo se pokračovat. Někteří šli na exkurzi do mlýnů a zbytek si užíval posledních volných chvil v jesenické přírodě.

Opět to uteklo jako voda, dovolená to byla – až na pár drobností – exklusivní a mohu říci, že i all inclusive.

Tak zase příště  

 

Obrazek



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář