Jdi na obsah Jdi na menu
 


Akce bolavá noha - Anglie/Holandsko

8. 3. 2009

A že tahle povedená výprava nese tento název právem - tolik kilometrů v nohách jsem v běžném životě nestačila nachodit ani za měsíc, natož za týden :-)

3. 5. - 9. 5. 2008 - Anglie, Holandsko

3. 5. - přílet do Bristolu, Weston - Super - Mare

4. 5. - Londýn

5. 5. - Bath, Stonehenge, Salisbury

6. 5. - odlet z Bristolu do Amsterdamu

7. 5. - Amsterdam

8. 5. - cesta do Haarlemu, půjčení kol a návštěva parku Keukenhof

9. 5. - cesta do Alkmaaru na burzu sýrů, návrat domů

Těšila jsem se na svůj první let jako malé dítě na bonbon.

Když jsme se šťastně se Zdendou a Radimem odbavili na ruzyňském letišti a nasměrovali si to skrz pasovou kontrolu k bráně, odkud se mělo od země odlepit naše letadlo mířící do anglickéhoObrazek Bristolu, zbývala nám do odletu nějaká ta chvilka.

Uvelebili jsme se na židličky u brány a snažili se vypít a sníst vše, co skrývaly naše příruční zavazadla. Když už přišlo k věci, zařadili jsme se do fronty k rentgenové kontrole - a světe div se! I přes ty mé dráty v puse jsem nehvízdala :-)… Uháněla jsem skrz tunel přímo k letadlu, kde jsem bez boje zabrala místo u okýnka. Nejprve okružní jízda po letišti, připoutat se a hurá do vzduchu (odlet v 16:20 hodin). Nad Prahou sice pršelo, ale když jsme se vznesli nad mraky, rozsvítilo se sluníčko. Ještě před samotným odletem jsem Jitu psala náš plánovaný přílet, který byl dle předložených lejster v 17:20. Pro upřesnění - v 17:20 jsme stále ještě byli někde nad Německem a mě polil studený pot, že teď bude Jitka hodinu čekat na náš přílet. Jsem však děvče bystré a po nějaké minutě usilovného přemýšlení mi došlo, že v Anglii mají o hodinu méně - tudíž jsem si oddechla. Z létání jsem byla naprosto unešená a málem jsem si vykroutila krk, jak jsem byla přilepená na okénko.

Bristolské letiště bylo vcelku maličké a foukalo zde o sto šest. Po přistání jsme prošli pasovou kontrolou, vzali si své kufry a hurá za Jitkou.

Ta na nás už mávala fáborky na uvítanou a plakala dojetím, že nás po tak dlouhé době zase vidí….:-).

Vítr nás zavál k jejímu autu a Zdendu trošku zmátl volant na pravé straně. :-)

Zpočátku to byl dost nezvyk jezdit po levé straně silnice a děsili jsme se srážky, když Jitu odbočila jinak, než u nás… ale i na to si člověk zvykl a poslední den už nám to přišlo normální :-).

Jitka nás zavezla do předměstí Bristolu, kde bydlí spolu s přítelem Dominikem a dalšími zcestovalými dušemi - Davidem z Itálie, Anitou z Maďarska a Nanduem ze Zambie. Domeček nalepený na domečku, všechny vesměs stejné, tak jak se na Anglii sluší a patří. Jen co jsme si vybalili, předali honosné zásoby cukrovinek, lihovin a cigaret - naservírovala nám výborné lasagně - jen jsme si pomlaskávali.

Nemarnili jsme čas, osedlali auto a vyrazili kolem osmé večer na pobřeží do města Weston - Super - Mare. Projížděli jsme krásným anglickým venkovem - jak se správně Jitu rozplývala. Obličeje připláclé na okýnkách a zvučné jééééééééé se linulo za každým krásným domem u silnice. Do městečka jsme dorazili už za šera, našli místo na parkování a vydali se na  procházku podél pobřeží. Vše bylo osvícené lampami, začínal sobotní večerní ruch, kde místní obyvatelé a turisté vyráželi vstříc nočnímu rejdění. Byla jsem po chřipce, takže jsme měla teplé oblečení a vzhledem k tomu, že foukal vítr, půjčila mi Jituš čepici. Musela jsem se jevit přinejmenším podivně, když se proti nám producírovaly Britky v krátkých sukýnkách.

Byl odliv, takže moře moc šťastně nepůsobilo, pláže vcelku špinavé - ale možná se mi to tak pošmurné jevilo v té šerosti. A nakonec - v tom větru a „chladu“ by to jen těžko připomínalo slastnou dovolenou na pláži ve Španělsku.:-)

Prošli jsme se po studeném písku a vydali se na molo, na jejímž konci byla obrovská herna - výborná pauza pro lulání. Jedinej kdo se na nějakou hru chytil - byla Jituš. :-)

Chvíli jsme se procházeli kolem, Jitu dala kouřovou a zase jsme se pomalu vrátili k autu a vyrazili - tentokrát po dálnici - zpět do Bristolu.

Dali jsme si trochu vodky s džusem, kluci slivovičku a ulehli k spánku. Zdenda s Jitu na palandě a já a Radim na zemi. Usínala jsem s úsměvem na tváři, jelikož nám Jitu na druhý den naplánovala výlet do 200 km vzdáleného Londýna a to pro mě a Zdendu byla událost.

Budíček a výborná anglická snídaně :-)… než jsme se nadáli, naskákali jsme všichni do auta, zajeli do Bristolu k Tescu a počkali si na bus směřující do hlavního města.

5 liber tam a zpět - o tom by jsme si mohli nechat doma zdát. Až na tu zimu od klimatizace to byla pohodová cesta a když jsme vjížděli do Londýna, bylo něco kolem půl 10. V centru chaos, všude neskutečně lidí - i v neděli to bylo naprosto rušné město.

Než začnu popisovat svoji londýnskou návštěvu, ráda bych něco málo k tomu, jak na mě samotné hlavní město Velké Británie zapůsobilo.

Stavby v Londýně - s porovnáním se stavbami v Paříži - mi přišly poněkud … smutné. Z médií má člověk vytvořenou nějakou vlastní představu o tom, jaký Londýn je a mě v zápětí došlo, že vše tak světově známé je o dost „menší“.

Nezapírám, že samotný Londýn mě maličko zklamal. Snad bych to mohla přisoudit tomu, že se nás nedržel nějaký průvodce, co ke každé stavbě, kolem níž projdeme, něco podotkne. Snad bych to mohla přisoudit tomu, že samotná Anglie na mě zapůsobila pochmurným dojmem díky stále oblačnému a smutnému počasí.

Chtěla bych věřit tomu, že to oblačno ve mně zanechalo tak špatný dojem. Ze zkušenosti vím, že časem tenhle zásadní pocit z dané návštěvy pomine a já si v sobě nechám jen tu smutnou krásu, která v Londýně jednoduše je - ne neprávem se o Anglii říká, že je stále deštivá. Pro mne byl Londýn jakýmsi „symbolem“ Anglie a Tower Bridge byl pro mne místem, odkud měl být neuvěřitelný pohled - což vážně nebyl :-). Ale zrovna tak jsem měla skreslenou představu o Paříži - kteráž ve mně zanechala úplně opačný dojem. Nerada bych ale odsuzovala místo jen kvůli tomu, že jsem to vše kolem tak podivně vnímala, neboť místa, která jsme navštívili, měly svůj náboj a kouzlo. Přílišné těšení se na „symbol“ Anglie a tehdejší -  ne zrovna pohodové - duševní rozpoložení ve mně prostě zanechalo pocit, že Londýn musím navštívit ještě jednou. Ten den nestačil na to, abych řekla, že se mi Londýn líbil.

Měla bych zanechat přespřílišné rozmazávání mého vnitřního pohledu a vrhnout se na popis naší londýnské štreky - a že byla.

V nohách mám už tisíc mil :-D

Z hlavního autobusového nádraží jsme se přesunuli skrz vlakové nádraží k místu, kde jsme měli spicha s Kristýnou - Jitu kamarádkou. Zakoupila jsem si v drogerii sirup na kašel, ale nějak nezabral, protože jsem ještě měsíc po návratu pokašlávala jako starý tuberák.

Kristýna mi padla hnedle do oka, takový nezkrotný živel, ale s neskutečným charismem a stala se nám pro tento den směrníkem po Londýně.

Nechali jsme se vláčet skrz šedavé ulice a za chvíli se ocitli u Buckinghamského paláce.

Buckinghamský palác se krásou a pompézností nevyrovná francouzskému Versailles, ale pro britský národ a jeho historii má nesmírný význam a narozdíl od výše zmiňovaného bývalého sídelního komplexu je stále aktivně využíván a nezůstal jen atrakcí pro dychtivé turisty. Palác je již po tři staletí obýván britskou královskou rodinou a zároveň využíván k státnickým audiencím a recepcím.

Jukli jsme přes dav na palác, pokochali se krásnou zahradou posetou tulipány naproti budově a vydalise skrz Green park k Piccadilly Cirkus.

Pomaličku jsme pokračovali naši štreku skrz Covent Garden - okrsek v centrálním Londýně znám jako obchodní a zábavní centrum a nachází se v něm vstup do Královské opery. Je to místo kde se od 15. století až do roku 1974 konaly květinové a zeleninové trhy - až na Trafalgar Square - což je náměstí v centru Londýna, které připomíná Bitvu u Trafalgaru roku 1805, vítězství Britského námořnictva v Napoleonských válkách.

Dali jsme lulací pauzu v Národní galerii :-)… na náměstí se konaly nějaké indické oslavy a na postaveném pódiu zpívaly Indky. Prošli jsme skrz a ulicí Whitehall kolem - mě z televize - známé Downing Street, což je ulice v centru Londýna, na níž se nacházejí budovy, které slouží již více jak dvě století jako sídlo dvou nejdůležitějších představitelů vlády Velké Británie – předsedy vlády a ministra financí.

Nejznámější adresou v této ulici je Downing Street číslo 10 – oficiální    sídlo britského premiéra. Omylný dojem však zanechává v divákovi záběr v televizi, že tento dům je prostě jeden z mnoha v dané ulici, kde se každý promenáduje, jak se mu zachce. Tato ulice je ovšem přísně střežená a vchod do ní je zamřížovaný.

 

Pokračovali jsme dál a během chviličky se dostali k samotnému Westminsterskému paláci (parlamentu) a Big Benu. Za sebe mohu říct, že tahle stavba je neuvěřitelná. Dnes by nikdo nic podobného už asi nepostavil a hodiny na Big Benu mě naprosto uchvátily svým zdobením.

 

 

A i my měli to štěstí slyšet odbíjení na vlastní uši, jelikož jsme právě k Big Benu dorazili v pravé poledne.

Všude byly davy lidí, takže jsme tak nějak zabředli mezi ně a nechali se unášet přes řeku Temži směrem k Londýnskému oku - což je největší vyhlídkové kolo na světě od roku 1999.

 

Pomaličku jsme pokračovali skrz Jubilee Gardens podél jižního nábřeží Temže, kde jsme prošli kolem Královského národního divadla, Národního filmového divadla a Britského filmového institutu. Narazili jsme zde na venkovní antikvariát a v krabici s LP deskami jsem si nahrábla dvojablbum The Beatles. Byl by to jednoznačně ten nejlepší suvenýr z Británie, ale nebyla jsem natolik při penězích, abych za ně mohla vydat 15£. :-(

Nohy už nás začaly slušně bolet, a tak jsme se rozhodli pro svačinovou pauzu. Pomalu jsme vláčeli svá těla skrz pouliční umělce a hledali volnou lavičku, abychom mohli zapiknikovat. Schroupli jsme sváču a hurá dál k Tower Bridge.

Mě osobně se stavba Tower bridge moc líbí, je to něco neobvyklého a právě tak jedinečného, jen mě trochu mrzí, že zde pořád funguje silniční provoz, a tak je to zde hlučné, plné aut a lidí. Člověk si tu jedinečnost pak dostatečně neužije.

Prošli jsme přes most, pohlédli na Temži a na ní kotvící křižník Belfast a pokračovali dál k Toweru, který se tyčí hned vedle mostu.

Oficiální název londýnského Toweru je Palác a pevnost Jejího Veličenstva.

Naše cesta ještě neskončila a skrz uličky jsme pokračovali kolem katedrály svatého Pavla (katedrála ze 17. století, kde se vdávala princezna Diana) dál k Royal Courts of Justice - Královský soudní dvůr, což je budova ve které sídlí Odvolací soud a Vrchní soud Anglie a Walesu (a mimo jiné se zde rozváděl Paul McCarney). Budova je mohutná kamenná stavba ve stylu viktoriánské gotiky. Autorem návrhu byl George Edmund Street, původně právník, později architekt. Byla postavena v 70. letech 19. století.

Stavba je to nádherná a nevědět, že je to soud, uvěřila bych tomu, že se jedná o další katedrálu či nějaký honosný kostel.

Uchození jsme byli dostatečně, a tak jsme se rozhodli, že vyzkoušíme londýnský červený double-decker bus. Jízdenka za 2£ a jelo se :-) … čímž taky naše putování po hlavním městě Velké Británie skončilo.

Z vrchního patra autobusu jsme se rozloučili s Trafalgar Square, Parlamentem a u vlakového nádraží vystoupili. Kristýně odtud jel vlak, tudíž jsme si zalezli do jedné restauračky a dali si něco k snědku.

…a ani britské pivo nechutná jako to naše :-)

Uteklo to jako voda … nastalo loučení s Kristýnou - již patří za všechny veliký dík za londýnskou pouť :-)

Hlemýždím krokem jsme se doplazili na autobusové nádraží, cestou vymetli pár krámků se suvenýry a v šest hodin už seděli v busu zpět do Bristolu. (ten byl mimochodem poloprázdný, tudíž jsme si každý zabral vlastní dvojsedadlo)

U Tesca v Bristolu jsme opět naskákali do vozu a po špatném odbočení se trochu pomotali po ulicích města, načež zpět do Goodwin Street jsme dorazili už za tmy…

U vodky a slivovičky jsme zhodnotili den a padli za vlast.

Protesty Jitu a Radima proč že tak brzy vstáváme, jim nebyly nic platné, jelikož my se Zdendou už jsme brzy ráno stepovali nad jejich hlavami a zpívali árie.

Pondělní den nás čekal výlet na známý Stonehenge, který byl od Bristolu vzdálen jižně cca 80 km.

Po pár kilometrech jsme zakotvili ve městě Bath (80 000 obyvatel). Myslím, že toto město stojí za zmínku a proto pár řádku na přiblížení. Moc se mi tam líbilo, mělo to své kouzlo a v hlavě mi uvízla ta písková - občas načernalá - barva všech staveb a domů.

Po prohlídce Bathu jsme pokračovali dál ke Stonehenge. Nevím, jak to Jitu dělala, ale i přesto, že řídila, stíhala sledovat i okolí.

Objevili jsme v jednom z kopců siluetu obrovského bílého koně.

Když už jsme se dostali až k samotnému cíli dne - ke Stonehenge, občas vykouklo i sluníčko. Stonehenge stojí uprostřed rovné pláně pár metrů od silnice… takový zvláštní kontrast.

Rozhodovali jsme se, zda-li zaplatit vstupné 6,5£ a projít se po lávce kolem kamenů, nebo jestli nám postačí stát u plotu a vidět v podstatě to samé. Nakonec se odhlasovalo, že plot stačí. Na obrázcích mi to přišlo takové … tajuplné, monumentální, ale reálný vzhled zapůsobil docela jinak (připomínám pohled návštěvníka laika, z pohledu archeologů je jistě naprosto odlišný).

Všude stovky turistů, stánky s jídlem, a jelikož se našli tací, co si sem tam odnesli nějaký ten kousek kamene z toho megalitické nálezu, zamezili Britové přístup k samotnému Stonehenge a ty davy turistů nechali proudit po lávkách kolem. A to doslova: jak na Václaváku… Snažili jsme si vtáhnout do sebe trocha toho dobového náboje a poté si udělali svačinovou párty. Spokojeni jsme se vydali směrem na město Salisbury.

Samotné Salisbury se mi líbilo, jeho historické jádro a monumentální katedrála na mě velice zapůsobili.

Po procházce městem jsme si dali zmrzlinu a po vymotání se z města zamířili zpět do Bristolu. Zpáteční cesta neměla konkurenci, naskytl se nám neskutečný pohled na anglickou krajinu posetou ovcemi, skotem a kamennými zídkami rozdělující pozemky :-)

Při malé zastávce, v právě tak líbezné atmosféře, se některým z nás dokonce povedlo zničit nechtěně jedny vrátka, že? ;-)

Přišel náš poslední večer u Jitky v Anglii, tudíž jsme poseděli u skleničky a skočili do hajan natěšeni na cestu do Holandska.

Úterní den byl docela hektický. Jitka se pořádně nevyspala, jelikož jela v noci pro Dominika na letiště, pak ho pro změnu zase vezla do práce a za rozbřesku měla být čilá jako rybka. Pobalili jsme si své saky paky a na závěr pobytu in England se vydali na prohlídku Bristolu - byla by ostuda samotné město nevidět. Ten den bylo nejkrásnější počasí, co jsme za celou dobu v Anglii měli. Svítilo sluníčko, bylo teplo a na nebi ani mráček.

Bristol je vcelku město nezáživné - v takovýhle situacích vážně chybí průvodce. Nerada bych odsoudila místo jen kvůli neznalosti, tudíž jsem zavítala alespoň po návratu na internet a zjistila jsem, že právě v Bristolu se nachází Theatre Ryal - nejstarší z trvale provozovaných divadel v Anglii. Vzpomínám si, že během prohlídky města jsme procházeli kolem budovy, která na sebe upozornila svoji robustností. Na moji otázku: Co to je? - mi bylo Jitkou sděleno: Nějaké muzeum… ještě, že ten internet existuje :-). Jednalo se o bristolské městské muzeum a uměleckou galerii, kde se uchovávají a vystavují přírodovědné a archeologické sbírky a výrobky místních skláren a čínský porcelán.

Také jsem zjistila, že se ve městě nachází hned dvě hlavní univerzity a teologická fakulta.

Tak jsme se tak brouzdali městem, prošli parkem kolem univerzitních kolejí a vyhoupli se nad město, kde jsme si sedli na lavičku a kochali se výhledem na město.

Na závěr jsme nakoupili v Tescu nějakou sváču - po muffině z Bathu ale neměla už žádná konkurenci (ach ta byla - ještě teď se mi sbíhají slinyJ) - a zamířili si to na letiště, abychom usedli do letadla směřujícího do Amsterdamu.

 

Och sladké Holandsko… otevři nám svoji náruč…

 

Jitka už byla odbavená přes internet - na těch pár dní v Holandsku ji stačil malý batůžek, takže nás u brány opustila, aby Dominikovi odvezla na parkoviště auto a my se zatím museli nechat odbavit. Vcelku ta jazyková bariéra bolí, mít tak hlavu na jazyky. No, ale nakonec jsme se přeci jen dorozuměli - i přes Polky na přepážce a malé fopá při rentgenové kontrole.  Pokud vám někdo z letištního personálu řekne, aby jste si zuli boty, nehihnějte se jak pitomí, ale vážně je zujte - nejde o vtip :-)! Ještě chvíli a vyvedli by mě :-)

 

Škoda, že jsme právě tak krásný den nemohli strávit v Londýně. Když jsme vzlétli, nebyl nikde ani mráček a ještě dlouho jsem mohla koukat z okénka na anglické pláně.

 

Anglie AHOOOOOOOOOJ!

A už se začaly objevovat barevná políčka tulipánů… ten pocit, co ve mně byl po celou dobu již jsem trávila v Holandsku, se jednoduše popsat nedá, to se musí zažít.

Neporovnatelné s pocity, jenž jsem měla v Anglii.

Byly to neskutečně krásně strávené chvíle. Vychytali jsme ty nejkrásnější sluníčkové dny (dle slov Míši - jak neobvyklé) a Holandsko mě jednoznačně uchvátilo hned na letišti :-) a uchvacovalo po celou dobu mého pobytu. 

 

Vyloupli jsme se to úterní odpoledne na letišti Schiphol (cca 18 km od Amsterdamu) a hnedle se hnali do haly, kde jsme se pokoušeli marně vyloudit z automatu jízdenky na vlak, který by nás odvezl do Amsterdamu. Ještě že jsme měli Jitu, ta naběhla k info-buňce a jízdenky koupila – dobrá rada pro cestovatele, vezměte si s sebou drobné na automaty, protože jízdenky v info-buňce jsou o něco dražší záležitostí ;-)…

Z letiště jezdí vlak na Amsterdam každou chvíli, ovšem právě v okamžik, kdy jsme chtěli odjet my, jeden spoj měl zpoždění a už se to vezlo… lidi se kupili, pak se chtěli narvat do jednoho vlaku a já myslela, že mě s kufrem zamáčknou do nějaké skulinky a budu tam schoulená, dokud neumřu :-). V Adamu už ze mě byla sardinka…

 

A za dvacet minut přišel první nádech amsterdamského vzdoušku…

Z vlakáče jsme si to štrádovali přímo do centra – popravdě nevědomky kam. Jitu sice měla ulici, kde jsme měli hotel, zapsanou na papíře, ale neměli jsme podrobnou mapku - tedy Jitu někde nakonec něco jako mapu splašila. Slunce svítilo jak divé, my za sebou táhli kufry a chtě nechtě – vlezli jsme snad do té nejzapadlejší ulice v celém městě, kde se slízají různé existence v cofeeshopech J. Pohled na nás musel být k nezaplacení. Unavení z cesty, kufry jako krávy a kolečka rachotily - jako když jede zmrzlinář. Ke všemu jsme nebyli zvyklí na všudypřítomné cyklisty, takže na nás každou chvíli někdo za zády zvonil. Oddechli jsme si, jakmile jsme se po 45 minutách došourali k hotelu Max na Hemonystraat a mohli si z čel setřít pot, že máme kde spát. Domek to byl líbezný a hned jsme si ho zamilovali :-)

Jen co jsme se ubytovali – v tom nejvyšším patře hotelu (ach ty kufry :-)….), rozhodli jsme se nemeškat a vyrazili do města. V ruce jsem pevně svírala průvodce, na recepci uzmula krásnou a podrobnou mapku města (co kdybychom se ztratili…) a za mírného šera jsme lehkým krokem zamířili do muzejní čtvrti, která byla od našeho ubytování kousek. Od té doby jsme s Jitu nepoužily jiného slova, než  - KRÁSA!

Brzy se setmělo, hladoví jsme vykoupili místní supermarket Albert a vrátili se na hotel, kde si nacpali břucha, zapili vínkem šťastné přistání a padli do hajan.

Hotelový pokoj vypadal vskutku zajímavě, byl růžový a já si z něj pamatuji právě tuhle barvu, pruhované červenobílé peřiny a exkluzivní hygienický koutek… :-) Z okna jsme koukali na rušnou ulici Albert Markt, kde každé ráno stovky obchodníků rozložilo své stánky a mohl začít největší trh v Amsterdamu. Nejzajímavější na něm však byl právě onen hygienický koutek, který byl zabudován přímo v pokoji s prosklenými dveřmi - tomu pocitu, že vykonáváte svoji potřebu a jsou u toho svědci - se musím i dnes smát.

Pro Jitku s Radimem útrpné vstávání a hotelová snídaně… která byla pro všechny ty tři rána stejná. Oblíbený toustový chléb, máslo, šunka, marmeláda, burákové máslo, čokoláda a výtečné máslové croisanty, které Jitu jedno to ráno narvala do opékače toustového chleba a čekala až vypadnou opečené. Čekala by tam snad dodnes, kdyby recepční nebyl zvyklý na takové chytré hlavy a jednoduše zaseknuté croisanty Jitu nevyloupl kleštěmi ven. Ještě teď slyším všechny u našeho stolu, jak se tomu smějou :-)

Vydali jsme se přes Albert Markt, kde by jste nakoupili od zeleniny, přes uzeniny, drogerii, oblečení, suvenýry, kytky i boty či nábytek - zpět k nám již známé muzejní čtvrti, abychom ji viděli za světla. Sluníčko krásně svítilo, což mě vcelku přepadlo nepřipravenou, jelikož jsem veškeré letní věci vybalila i se sandálama doma a místo toho přibalila bundu, kterou jsem ani jednou za naše cesty neměla na sobě.

 

Amsterdam se mi neskutečně líbil. Jeho úzké domečky, grachty, cyklisti a modrá obloha…

V současnosti je největším nizozemským městem, jeho finančním a kulturním centrem. V roce 2005 žilo ve městě 742 209 obyvatel. Amsterdam má jedno z největších historických městských center v Evropě pocházející z 17. století, nizozemského Zlatého období. V této době byl vystavěn systém soustředných kanálů okolo středu starého města, který dodnes určuje tvář města. Amsterdam byl založen ve 13. století jako rybářská vesnice na břehu řeky Amstel, která dala městu jméno.

 

V jednu hodinu jsme měli sraz na vlakáči s mojí kamarádkou Míšou, která už nějaký ten rok pracuje v Holandsku jako au-pairka, takže jsme měli nabytý program.

 

Konečně jsem v celé své kráse mohli obdivovat obrovské Rijksmuseum (národní muzeum), Van Goghovo muzeum či  Stedlijk muzeum. Proplétali jsme se mezi grachty a kochali se krásnými úzkými domky, až jsme narazili na květinový trh.

Celá ulice byla podél grachtu posetá stánky s různými cibulovinami, rostlými květinami, řezanými tulipány a suvenýry. Působilo to jako lék na duši. Proplétala jsem se tou květinovou směsicí a nechala se hladit po duši pohledem na stánek plný orchidejí. Byla jsem jako Alenka v říši divů a poprosila paní prodavačku, jestli ji nebude vadit, když si udělám pár fotek. Pro pánskou část naší výpravy to tak jednoznačný zážitek nebyl, alespoň mohli nakoupit nějaký ten suvenýr domů :-)

Míjeli jsme různé antikvariáty, čtvrť galerií, dostali se na rušnou ulici plnou nejmodernějších obchodů - včetně McDonalda, kde jsme si dali lulací pauzu - ale i zde už začali záchody zpeněžovat :-)

Přes hlavní náměstí Dam, kde stojí Královský palác, jsme to vzali hlavní třídou - něco jako Česká ulice v Brně - k vlakáči, kde už Míša stepovala.

Vtipný na tom je fakt, že jsme si spolu začaly mejlovat skrz krasobruslení, nikdy jsme se neviděly živě a nakonec se po 4 letech sejdeme právě tak daleko od rodné hroudy.

Vrátili jsme se všichni na Dam náměstí a začali se shánět po nějakém jídle - nastal čas oběda. :-)

Vlezli jsme do, nám cenově přístupného, Alberta. Nakoupili zásoby a pomalu se vláčeli k Vodelparku, kde snad obědvalo a odpočívalo veškeré obyvatelstvo Amsterdamu. Našli jsme místečko, rozvalili saky paky a pustili se do oběda. Pěkný piknik uprostřed marihuanového ráje. Napsali jsme pohledy a po hodinovém odpočinku se zvedli k další pouti, která lehce míjela čtvrť muzejní na Albert Markt, kde jsem si ráno vyhlídla parádní tyrkysový šátek :-)...

Odložili jsme si v hotelu nepotřebné věci a nechali se Míšou unášet směrem k české hospůdce vedle řeky Amstel. Když jsme dosedli, objednali jsme si jako správní čecháčkové plzeň za 5EUR :-D…české vlajky, česká obsluha - co více si přát.

Pohoda, klídek a tabáček :-).

Slunce házelo na domy podél grachtů nádech do žlutooranžova a pomalu se přibližoval večer. Naše pouť s Míšou pomalu nabírala konců, tudíž jsme se vydali přes čtvrť Nieuwe Zijde, kolem Nieuwe Kerk, směrem k vlakáči, abychom se s ní rozloučili.

Ještě nám pomohla v automatu koupit lístky na následující den, kdy jsme se chystali vyrazit do Haarlemu.

Poslední zamávání a vlak nám zmizel z dohledu.

Byl to plodný den, usadili jsme se na chvíli na schody před kostelem kousek od vlakového nádraží a užívali si posledních slunečních paprsků pro tento den. Opět jsem, jako první den, prošli marihuanovou uličkou a vyšli na náměstí Dam, kde jsme zalezli do obrovského obchodu se suvenýry. Jitu se rozšoupla s nakupováním.

Po cestě jsme si koupili ještě farmářské hranolky - a že byly - a pomalu se vydali zpět k hotelu. Vzali jsme to pro změnu jinou cestou - skrz amsterdamskou univerzitu, chroupali hranolky a obdivovali každý most přes grachty, na který jsme narazili :-).

Ulundaní jsme spali jak mimina.

Po snídani jsme si dali 40minutový sprint na vlakáč, abychom stihli včas vlak do Haarlemu, kde jsme si chtěli půjčit kola a vyrazit do nejznámějšího květinového parku Keukenhof.

Obloha byla jak vymetená, na tvářích nám zely úsměvy od ucha k uchu a když jsme našli ten správný vlak, mohlo se vyrazit. (moc se mi líbilo řešení vlakáče v Adamu - přehledné a jasné)

Do Haarlemu to trvalo pouhých 15 minut, ani jsme se nestihli rozkoukat. Dle průvodce byla půjčovna kol hned u zastávky vlaku, ale tady už neměli kola na půjčení, takže jsme se vydali na informace, kde nás poslali do centra.

Měla jsem tu možnost vidět jen centrum Haarlemu, ale tak robustní kostel, co byl na Grote Markt náměstí, byl jednoznačně exkluzivní.

Hledali jsme půjčovnu v různých uličkách, až ji konečně objevili. Avšak za každé kolo chtěl chlapík v krámku zálohu 50EURo, což jsme dohromady nedali. Radim se uvolil, že vybere z automatu - povedlo se a hurá do sedla :-). Byla to neskutečná paráda, nádherně udělané cyklostezky, semafory jen pro cyklisty, tudíž se nemuselo dávat pozor na to, co se děje na silnici, protože se provoz tímto způsobem prolínal. Ke všemu jsem za celých těch 40 km nenarazila na jediný kopec a užívala si s každým šlápnutím do pedálu té holandské krásy. Kola jsme měli půjčené do 18 hodiny, kdy byly potřeba vrátit.

Sice jsme si na haarlemském vlakovém nádraží v drogerii koupili krém na opalování, ale i tak jsme byli večer jak rajčata. Celou dobu nám svítilo slunce do obličeje a i když nám to po cestě nepřišlo, opálili jsme se slušně. Po dvou hodinkách jsme se ocitli u Keukenhofu. Vstupné stálo 13EURo na osobu, ale tohle jsem si nemohli nechat ujít. Něco tak krásného jsem si ani nedokázala představit.

Byly jsme s Jitkou tak nadšené - kam se hrabou děti, když dostanou bonbon. Fotily jsme jak o život. Pánové pokyvovali hlavami v nepochopení a Zdenda začal po chvíli dokonce kýchat… Nedaly jsme se!

Vše bylo v tom správném květu, tisíce a tisíce tulipánů rozličných tvarů a barev. Ráj pro milovníky květin… když si na to zpětně vzpomenu, tuhne mi krev v žilách. Taková euforie…

Vidím slunce jak prosvěcuje stromy a vrhá paprsky na ty různorodé barvy. Člověk mohl litovat jen toho, že nemá více času, aby si to dostatečně v klidu užil. Čekala nás do Haarelemu ještě pěkná štreka, tudíž jsme opustili květinovou krásu a opět nasedli na bujné oře. Srdce mi plesalo…

Původní plán byl jet zpět mezi tulipánovými poli, ovšem v tu dobu už byla pole většinou odkvetlá, tudíž jsme jen občas narazili na menší políčka, která jsme mohli obdivovat. 

Zvláštností byla půda, na které holanďané vše pěstují. Vzhledem k tomu, že je většina Holandska pod úrovní moře, jeho část je vysušována a tím pádem je zde půda písčitá a plná mušlí. Brali jsme to zpět do Haarlemu podél pobřeží Severního moře, kde na nás občas vykoukla obrovská duna, jenže kvůli časové tísni jsme se zde nezastavovali.

Kola jsme stihli vrátit a dokonce jsme ještě zavítali na náměstí v centru, abychom to vše spláchli lahvinkou pivka.

Když jsme se vrátili vlakem do Amsterdamu, znovu jsme si dali na náměstí Dam kopu hranolek (zalité majolkou - fuj) a pomalu se vraceli přes Alberta k dočasnému domovu.

Ten večer jsem dostala od Jitu nádherný tyrkysový hrneček s bílými květinami - památka na Amsterdam a květinový ráj. Měla jsem tak neskutečnou radost z toho všeho, že to smazalo i moje šrámy na duši a bolest v puse od rovnátek (ti co tam byli, co mě viděli a co mě potkali… to byl pohled, co?)…

Páteční ráno jsme slupli snídani a uháněli na vlak do Aalkmaaru (30 minut cesty vlakem)na sýrovou burzu (ta zde bývá právě v pátek), všude bylo neskutečně lidí, že se v davu téměř dýchat nedalo. Pokochali jsme se pohledem na bochníky žlutavých pochutin, poslechli si mistrovskou zvonkohru, prošli městečkem, nakoupili sýry a vrátili se do hotelu, kde jsme měli již sbaleno na návrat k domovu.

Na recepci nám objednali taxíka k letišti, protože představa táhnout kufry přes půl města byla zoufalá, a tak jsme nakonec tohohle perfektního výletu vyplázli taxikáři každý deset EURo a čekala nás pauza, než jsme se vznesli nad Amsterdam a za tmy už přistáli na Ruzyni. (tedy kromě Jitu, která se vrátila zpět do Bristolu)

Chtěla bych znovu oněmět úžasem a navštívit místa, co jsme navštívit nestihli… květinovou burzu, muzeum Anny Frankové, větrné mlýny či výrobnu tradičních holandských dřeváků…

 

Takže Holandsko - někdy příště :-) NASHLEDANOU!

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář